Jsme pohodlní…a kdo nefetuje, ať se přihlásí

Vezu autem mladší dcerku k babičce. Usíná a přitom láskyplně hladí milovaného plyšového pejska. Má v sobě tolik lásky. Cítím pohlazení na duši, ale zároveň obří tíhu: jak jí v této šílené době zajistit spokojený život?

…jednoduše, vychovat ji, ať nepodléhá pohodlnosti a negativním trendům doby.

Delší dobu sleduji konání pana doktora Jana Hnízdila a nezbývá mi, než souhlasně kývat a zamýšlet se, kam může tato společnost dojít. Jeho přirovnání k padajícímu letadlu mi přijde více než trefné. Pozn.: Úplně níže několik odkazů na rozhovory.
Já mám pouze základní znalosti medicíny, psychologie, sociologie. Ale stačí mizdravý rozum a trocha zamyšlení. Rozhlédnu se a vidím to: Žijeme spotřebně, krátkozrace, hekticky…což je cesta do pekel!

Chceme se léčit, ne uzdravit!
Celý koloběh moderní medicíny a lidského zdraví je pevně sevřený do mocných chapadel farmacie. Užíváme si stresu, napětí a přebytku nezdravé stravy, naopak se nestíháme hýbat, smát a odpočívat. Tělu se to logicky nelíbí a objeví se problém, například bolest zad.
Aha, to musím k doktorovi, něco mi napíše a budu se léčit. Ale ať jsem obratem ok a můžu se jít zase ničit. Stále dokola, až začnu užívat léky na bolest či antidepresiva pravidelně a budu na nich závislý = jsem tedy v podstatě feťák - smažka, ale je to pohodlné!
Nebylo by moudřejší zjistit, čím jsem si problém způsobil?
Hledat příčinu a něco změnit? 
Jenže v této společnosti jsme k prvnímu způsobu vedeni a sami ho volíme.
Protože naše léčení a odbyt léků je důležitým prvkem ekonomiky.
Protože racionálně uvažující doktor, který nepředepisuje léky ve velkém, neprosperuje.
Protože psychosomatika je nesmyslně podceňována. 
Ale také proto, že najít příčinu a změnit se, je nesrovnatelně náročnější, než si vzít každý den 5 prášků. Je to stejný alibismus jako náboženství: Zkrátka mnoho z nás stále nevěří v sebe, v realitu stylu „já si musím pomoct sám“, ale hledá pomoc okolo: prášek, Bůh, stát…pomozte mi!

Chceme vědět, koho volíme?
Naši společnost momentálně vedou: Prezident, který si zapálí i v nekuřáckém hotelu a obdivován je za primitivní nebojácné výroky. Premiér, řiťolezec slibující blahobyt. Ministr financí (který ve skutečnosti zemi vede), businessman, který by měl být dle mnohých v base. Tedy jak říká pan Hnízdil: draví, nelítostní psychopati.
Proč je volíme? Protože nám slibují, že se budeme mít bez větší námahy lépe. A to je velmi lákavá pohádka, je příjemné a jednoduché jí věřit. Horší už je ale realita a základní princip, který je absurdní: koho to vlastně volíme? Kolik procent voličů zná některého politika osobně? Tedy kolik z nás nevolí pouze dle domněnky, iluze vytvořené volební kampaní? Nutno říct, že s tímto jen tak nepohneme.

Ale ptejme se dál: 
Kdo je úspěšný podnikatel? Vstřícný člověk nebo sobecký dravec?
Koho obdivujeme? Šéfa poctivé nadace nebo hvězdu NHL?
Co je běžné? Předběhnout ve frontě nebo pomoct stařence s taškou?
Co nás zajímá? Koncert pro Světlušku nebo násilí ve zprávách?
Společný jmenovatel? Účelovost, povrchnost, ale především POHODLNOST. Prášky vs. změna života? Suše zvolit nebo se pídit po informacích? A podobně…pojďme se na chvíli zastavit a zamyslet sami nad sebou. Já na to jdu hned!
Rozhovor s panem Hnízdilem: 1 - 2 - 3 - 4