Fotbal vs. ragby, co je opravdový sport…a co šachy?

Itálie: Nagelovaný mladík v upnutém trikotu běží směrem k bráně. V tom se k němu přiblíží obránce a tkanička jeho kopačky útočníka pošimrá na kotníku. Aááááá…končí v kotrmelcích a 5 minut se svíjí bolestí...proč? Protože ho to trenér dobře naučil. Nový Zéland: 2 metry a 120 kilo svalů plných adrenalinu se řítí proti stejnému kolosu, srazí se s jedním, s druhým, se třetím až padne k zemi a na něm končí cca tuna dalších svalů. Má vykloubené rameno, ale necítí bolest a hraje dál.

A vidíte to. Ten první si jistě svým sportem vydělá více peněz a jeho kotrmelce bude sledovat více lidí než hrdinský běh ragbisty. A to jak v hledišti, tak u TV. Přitom i zajímavých okamžiků se zcela jistě odehraje více v ragby, kde v podstatě neexistují prostoje a člověk musí opravdu zírat, co ti urostlí muži snesou. Svět už na to přichází, což ukázalo letošní MS, ale je to proces velmi pomalý.
Já osobně hraju fotbal, klasickou vesnickou župu a jako bývalý hokejista mám velmi často zkřivený ksicht z toho, kam tenhle sport směřuje. Rozdílnost od ragby totiž není zakořeněna v pravidlech obou sportů. Jde o zvyky, rutinu a trendy, které se okolo nich vyvinuly.
Kdo fotbal hrál, ten ví, že i tahle hra docela bolí. Takový skluz na kotník nebo blbé šlápnutí špuntem na palec není žádný med a není málo případů, kdy praskají kosti. Jenže takový ragbista prostě spadne, až když ho soupeř povalí a když není přizabitý, tak se zvedne a k odchodu ze hry ho musí přemlouvat doktor. U fotbalu je to přesně opačně, výraz: „ten si chytře došel pro faul“ používají i televizní komentátoři, trenéři na hráče běžně křičí: „proč ku… nespadneš, blbče, mohla být penalta“. 
Fotbal by si měl vzít z ragby příklad v přístupu. Jdu vyhrát, ale férovou cestou, nikoliv za každou cenu.Jenže to těžko začnou dělat hráči, kterým jde o živobytí a vědí, co je momentálně in: Dobře vypadat, vyhrát a zviditelnit se. 
Atmosféru fotbalu by mělo změnit jeho nejvyšší vedení (teď se bavím o nejvyšší úrovni). Za simulování zavést takové tresty (jak herní absence, tak pokuty), aby tím trpěli nejen hráči, ale i jejich kluby. Naopak za férové projevy dávat odměny. Jenže celá FIFA i UEFA bude pravděpodobně za chvíli v base za korupci, takže se ničeho takového nedočkáme.

Proč je fotbal i přesto světovým sportem číslo 1, jedinou hrou, která se hraje na všech kontinentech? 1. Co k němu potřebuji: míč, pár kamarádů (v nouzi jen jednoho co chytá a branku). To je velká výhoda, ale na ragby nepotřebuji o nic víc. Naopak. 2. Co z toho mám: pocit „dát gól“ je tím, co malé kluky žene za míčem. Složit pětku je jistě pocit skvělý, ale v naší společnosti příliš málo zažitý. 3. Když začne malý capart chodit, jako první mu dáme míč a: „kopni a zakřič gól“. Nevím o tom, že se někde začínalo: „vezmi míč, utíkej a dej pětku…a bacha ať tě nesložím“.
Navíc, je moudré hrát sport, při kterém se na 50% zraním? Je to návrat k opravdovému boji, ale narazit v plně rychlosti a bez chráničů do hory svalů, to je jako rozběhnout se a narazit do zdi. A zkuste si to. V rámci emancipace to již celkem běžně zkoušejí i holky. Jak se říká, proti gustu žádný dišputát a pro příznivce sado maso jistě dobrá volba, nicméně já chci mít doma fyzicky navrch, takže nic pro mě.
Závěrem: každému dle přání, za mě obojí lepší než šachy, u nich marně pátrám, proč se počítají mezi sporty. Budiš to nadějí pro scrablle, člověče nezlob se a další stolní hry.